wz

Reliéf Slovenska


Návrat na hlavní stránku

Obsah

  1. Celkové rysy reliéfu
  2. Reliéf a geomorfologické jednotky
  3. Geomorfologické členění Slovenska
  4. Podklady pro seminář
  5. Odkazy na další zdroje

Celkové rysy reliéfu

Dnešní vzhled reliéfu Slovenska je výsledkem dlouhého geologického a geomorfologického vývoje a působení endogenních sil, které vytvořily morfostrukturu, a exogenních sil, které vytvořily tzv. morfoskulpturu. Ve vývoji reliéfu se střídala období silnějšího působení vnitřních sil s obdobími relativně klidnějšími. Na vývoj reliéfu působily změny klimatu, kdy se na území Slovenska vystřídaly různé typy podnebí (vlhké, teplé, suché, mírně vlhké, chladné). Vzhledem ke změnám podnebí v geologické minulosti působily v jednotlivých obdobích na vývoj reliéfu odlišné soubory reliéfotvorných pochodů, reliéf je proto polygenetický.  

Třebaže většina povrchu Slovenska nese stopy čtvrtohorní modelace, zachovaly se pozůstatky geomorfologických tvarů, které vznikly ve starších geologických obdobích. Jedná se především o velké geomorfologické formy, které vznikly tektonickou činností - kotliny, příkopové propadliny, horské hrástě a výsledky starých procesů zarovnávání reliéfu - zarovnané povrchy.

Kotliny a pohoří vznikly zdvihem, resp. poklesem ker v několika etapách, mezi kterými byla období relativního tektonického klidu. Během těchto období řeky rozšiřovaly svoje koryta, na úpatích sousedních pohoří vznikaly pedimenty a pediplény. Při dalších tektonických pohybech řeky tyto povrchy erozí rozčlenily. Ze zbytků starých zarovnaných povrchů, které vznikly v různých geologických obdobích, se nacházejí v reliéfu Slovenska nejčastěji zbytky parovin ze 2 období – panonu a svrchního pliocénu. O počtu a datování zbytků zarovnaných povrchů se vede stále odborný diskurz, většinou se ve slovenské části Karpat rozlišuje 4-5 systémů zarovnaných povrchů:

Výškové stupně a typy reliéfu

Velmi důležitým činitelem, který na Slovensku v největší míře ovlivňuje prostorové rozložení fyzickogeografických složek a jejich  prvků - teploty, srážek, půd, rostlinstva, živočišstva, ale také způsob využívání krajiny - je nadmořská výška. Nejvyšším bodem Slovenské republiky je Gerlachovský štít (2 655 m n. m.), nejnižším bodem Slovenska je výtok Bodrogu z SR (94 m n. m.), oba extrémně položené výškové body,  s výškovým rozdílem 2561 m jsou od sebe vzdáleny vzdušnou čarou jen 150 km.

Nížiny se od vysočin obvykle oddělují izohypsou 200 m n. m., ale již před 35 lety významný slovenský geograf M. Lukniš doporučil posunout horní hranici nížin o 100 m výše, čímž se do kategorie nížin dostanou i velké souvislé plochy rovin a plochých pahorkatin, kterých je už nad 300 m n. m. velmi málo.


Tab. 1: Výškové stupně Slovenska

Výškový stupeň
nadmořská výška
% rozlohy
nížiny
     94 - 300 m n. m.
 41 %
nízké vysočiny
   300 - 800 m n. m.
45 %
střední vysočiny
  800 - 1500 m n. m.
13 %
vysoké vysočiny
1500 - 2655 m n. m.
1 %

Nejčastěji se rozčlenění reliéfu vyjadřuje pomocí relativní výškové (vertikální) členitosti, která se na Slovensku stanovuje rozdílně než v Česku. Základem je síť kruhů (u nás čtverců) o průměru 4 km a ploše 12,56 km2, ve kterých sleduje rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem a rozdíl určuje typ reliéfu (viz tab. 2). Upozorňuji i na jiné výškové rozdíly používané v české geomorfologii pro stanovení typů reliéfu podle relativní výškové členitosti.

Tab. 2: Relativní výšková členitost reliéfu Slovenska

Typy reliéfu výškový rozdíl v m v kruhu
o průměru 4 km
% plochy Slovenska
roviny
0 –   30
22,4
pahorkatiny
31 - 100
18,4
nižší vrchoviny
101 - 180
17,3
vyšší vrchoviny
181 - 310
20,6
nižší hornatiny
311 - 470
14,9
vyšší hornatiny
471 - 640
4,7
velehornatiny
641 a více
1,7

Reliéf a geomorfologické jednotky

Vnější Západní Karpaty

Tato soustava tvoří velký k severu vyklenutý oblouk, v němž převažuje reliéf na flyšových horninách. V soustavě rozlišujeme několik podsoustav, z nichž některé jsou zcela na české straně, dalšími prochází slovensko-česká či slovensko-polská hranice.

Podsoustava Slovensko-moravských Karpat je tvořena kulisovitě uspořádanými flyšovými vrchovinami oddělenými ploššími pahorkatinami. Při formování reliéfu se projevily jak tektonické pohyby, tak rozdílná geomorfologická odolnost flyšových pískovců a flyšových jílovců a jílovitých břidlic. Pískovcové vrstvy byly vypreparovány ve hřbety, zatímco v jílovcích vznikly sníženiny. Osu podsoustavy tvoří pohraniční pásma Bílých Karpat (Velká Javorina, 970 m n.m.) a Javorníky (Velký Javorník, 1062 m n.m.). Bílé Karpaty mají výraznou zlomovou morfostrukturu a jsou zlomy rozděleny na kry, podél nichž z údolí Váhu probíhalo zahlubování příčných údolí Brezové, Klanečnice, Drietomy, Vláry a Bielé Vody. Jsou lemovány plochou Myjavskou pahorkatinou celkem Povážské podloží se zvláštním bradlovým reliéfem. Reliéf bradlového stylu začíná při Podbranči na sever od Senice skupinou izolovaných vápencových bradel. V okolí Staré Lúky, Moravského Lieskového a Bošáce se vytvářejí skupiny bradel. Mohutností vnikají Vršatecká bradla. Malebná bradla vystupují i v průlomovém údolí řeky Vláry přes Bílé Karpaty. V okolí Púchova má bradlové pásmo šířku až 21 km a přechází na obě strany Váhu.

Na severovýchodě navazuje na Javorníky podsoustava Západních Beskyd, jejíž jádro tvoří masívní hornatina Moravskoslezských Beskyd na hranicích s Českou republikou, lemovaná na slovenské straně plošší Turzovskou vrchovinou. Na slovensko-česko-polské hranici je celek Jablunkovské medzihorie.

Mezi údolím Kysuce a Oravou se rozkládá podsoustava Středních Beskyd. Vysoké pískovcové masívy Oravských Beskyd (Ošust, Pilsko, Babia hora) jsou lemovány inverzní sníženinou Podbeskydské brázdy. Pískovcové masívy jsou příznačné i pro Kysucké Beskydy (např. Velká Rača) a Kysucou vrchovinu. V Kysucké vrchovině se vyskytují bradlové kozí hřbety větších rozměrů, jako jsou Vreten (882 m n.m.), Ladonhora (1000 m n.m.), Pupov vrch (1094 m n.m.) a další. V reliéfu Oravské Magury vytvořila selektivní eroze inverzní reliéf s masívy Paráče (1325 m n.m.), Kubínské hole (1346 m n.m.) a Budínské Magury (1222 m n.m.). Bradlový reliéf se vyvinul i v Oravské vrchovině.

Podsoustava Východních Beskyd zahrnuje Pieniny (1052 m n.m.), Ľubovnianskou vrchovinu s bradlovými suky a Čergov (1157 m n.m.). Nejmohutnější jurská radla v Pieninách jsou rozřezána romantickou soutěskou Dunajce. V Ľubovnianské vrchovině se vyskytují bradla již jen středních a malých rozměrů a tvoří protáhlé a úzké bradlové hřebeny.

Složitější reliéf má Podhôľno-magurská podsoustava. Je to poslední oblouk flyšového pásma Vnějších Západních Karpat. Začíná na západě Skorušinskými vrchy (Skorušina, 1312 m n.m.) a pokračuje přes Podhole na Spišskou Maguru. Morfostrukturně leží v jádře protáhlého synklinoria tvořeného flyšovými pískovci. Levočské vrchy a Šarišská vrchovina představují dvě velká uzavřená krátká synklinoria. Na křídlech velkých synklinorií vystupují i široké pruhy flyše v jílovcovém vývoji, v němž vznikly dlouhé erozní brázdy (např. Podtatranská brázda). Oravská kotlina vznikla pravděpodobně v badenu. Leží na magurském flyši, bradlovém pásmu i vnitrokarpatském flyši. Její výplň tvoří šedomodré a modrozelené jíly se slojemi lignitu.

Vnitřní Západní Karpaty

Soustava Vnitřních Západních Karpat vyplňuje celou střední část Slovenska. Náležejí do ní nejvyšší slovenská pohoří. Dělí se do 5 podsoustav podle rozdílných rysů reliéfu, které vyplývají z morfostrukturních a morfogenetických rysů. Podsoustava pohoří Slovenského rudohoří představuje co do vývoje nejstarší a tektonicky nejstabilnější, masivní jednotku, která je složena zejména z hlubinných vyvřelých a metamorfovaných krystalických hornin s dvěma pruhy druhohorních karbonátových hornin.

Následující Fatransko-tatranskou podsoustavu charakterizuje neotektonické rozčlenění na mozaiku – prolomů, které jsou vyplněny nezpevněnými třetihorními sedimenty, a pohoří – hrástí s jádry s jádry z krystalických hornin, které obklopují odolné druhohorní sediemnty se složitou stavbou. Podoblast začíná na západě u Bratislavy pohořím Malé Karpaty a táhne se severovýchodním směrem podél Váhu a zahrnuje další vyvýšeniny jako je Povážský Inovec, Tríbeč, Strážovské vrchy, Súlovské vrchy, Žiar, Malá a Velká Fatra, Starohrské vrchy, Chočské vrchy, Tatry, Nízké Tatry, Kozie chrbty a končí výrazným horským hřbetem severo-jižního směru Branisko. Do podsoustavy patří celá řad kotlin –na západě Žilinská, dále Hornonitrianská, Turčianská, Podtatranská (tvořena Liptovskou a Popradskou kotlinou), Horehronské podolie a Hornádská kotlina.

Podsoustava s názvem Slovenské středohoří je tvořena mladovulkanickými pohořími (Vtáčnik, Pohronský Inovec, Poľana, Ostrôžky, Kremnické vrchy, Štiavnické vrchy, Krupinská planina, Javorie) s nimi souvisejícími kotlinami (Zvolenská, Pliešovská, Žiarská). Vulkanická činnost souvisí s procesy subdukce a zaobloukové extenze v průběhu neogenního vývoje karpatského oblouku, který v této době postupně kolidoval s okrajem evropské platformy. Sopečná činnost probíhala jak na souši, tak i pod vodou. Střídaly se fáze vulkanismu ryolitového s andezitovým a sopečnou činnost završil výlevy bazaltů.

Podsoustava Lučensko-košické sníženiny je vzhledem ke svému okolí relativně sníženou oblastí, která náleží k nížinnému výškovému stupni. Příčně se rozděluje na 3 celky, a to Juhoslovenskou kotlinu na západě, Košickou kotlinu na východě a Bodvianskou pahorkatinu, která představuje mezi těmito kotlinami široký vyvýšený práh.

Nejvýchodnější Matransko-slanská podsoustava přesahuje na Slovensko z Maďarska třemi izolovanými částmi. Mezi ústím Hronu a Ipľu celek Burda je antecedentním údolím oddělený od pohoří Börszöny. Ve střední části na Slovensko zabíhá celek Cerová vrchovina. Východní výběžek podsoustavy představují dva celky, a to Slanské vrchy a Zemplínské vrchy.

Vnější Východní Karpaty

Soustava Vnějších Východních Karpat je zastoupena jednak podsoustavou Poloniny s celkem Bukovské vrchy, který je tvořen pískovcovým masívem s nejvyšším bodem Kremenec 1221 m n.m.) a má kulisovitý ráz, a jednak podsoustavou Nízké Beskydy. Tato podsoustava představuje rozsáhlé morfostrukturní snížení a zúžení pásma Karpat s charakteristickým hustým střídáním dlouhých a úzkých erozně denudačních brázd a strukturních pískovcových hřbetů.

Vnitřní Východní Karpaty

Z Vnitřních Východních Karpat zasahuje na území Slovenska jen sopečná Vihorlatsko-gutinská podsoustava. V ní jsou zastoupeny Vihorlatské vrchy s podcelky Humenské vrchy, Vihorlat a Popriečný.

Západopanonská pánev

Západní část tvoří soustava Vídeňské pánve. Z ní na území Slovenska zasahují severní a východní výběžky podél řeky Moravy, kde podsoustava Jihomoravské pánve je tvořena tektonickou sníženinu Dolnomoravského úvalu. Další podsoustava, Záhorská nížina, se skládá jednak z nižšího stupně Borské nížiny s přesypy vátých písků a jednak s vyššího stupně Chvojnické pahorkatiny na neogenních sedimentech pokrytých spraší.
Soustava Malá Dunajská kotliny je na území Slovenska zastoupena podsoustavou Podunajské nížiny, tvořenou nízkým rovinatým celkem na recentně tektonicky poklesávajícím území Podunajské roviny a vyšším mírně se zvedajícím pahorkatinným stupněm Podunajské pahorkatiny.

Východopanonská pánev

Tato provincie je na Slovensku zastoupena soustavou Velké Dunajské kotliny a v ní jako podsoustava vystupuje Východoslovenská nížina. Recentní poklesovou akumulační morfostrukturu představuje Východoslovenská rovina s agradačními valy řek. Vyšší nížinný stupeň je označován jako Východoslovenská pahorkatina.

Geomorfologické členění Slovenské republiky

(názvy geomorfologických jednotek)

Podklady pro seminář

Diskuzní otázky

  1. Charakterizujte jednotlivé etapy vývoje reliéfu Karpat.
  2. Vysvětlete vazby mezi podnebím, rostlinným krytem a procesy, které probíhaly v pleistocénu. (příčiny zalednění, kvartérní klimatický cyklus,procesy v zaledněných oblastech, procesy v nezaledněných oblastech).
  3. Významné kotliny na Slovensku – vznik, stavba, výskyt a praktický význam.
  4. Nížiny Slovenska – vznik, stavba, procesy a praktický význam.
  5. Krasový reliéf – vznik, tvary reliéfu, výskyt.
  6. Skalní města na Slovensku – vznik, tvary, výskyt.
  7. Geomorfologické členění území Slovenské republiky – současný stav, charakteristika velkých jednotek.

Doporučená literatura:

Atlas krajiny Slovenskej republiky. Ministerstvo životného prostredia SR, Agentúra životného prostredia, Bratislava, Banská Bystrica 2002.
Atlas Slovenskej socialistickej republiky. SAV-SÚGaK Bratislava 1980.
Lauko, V.: Fyzická geografia Slovenskej republiky. MAPA Slovakia, Škola, s.r.o. Bratislava 2003.
Lukniš, M., Plesník, P.: Nížiny, kotliny, pohoria Slovenska.  Osveta, Bratislava 1961
Lukniš, M. a kol.: Slovensko 2. Príroda. Obzor, Bratislava 1972.
Mazúr, E., Lukniš, M.: Regionálne geomorfologické členenie Slovenska. Geografický čas., 1978, 30, 2:101-124.
Plesník, P. a kol.: Malá slovenská vlastiveda. Obzor, Bratislava 1989.
Zeman, A., Demek, J.: Kvartér. Geologie a geomorfologie. SPN, Praha, 1984

Odkazy na další zdroje


birds

Návrat na hlavní stránku

Nahoru