Případová studie - Suburbanizace na Slovensku

Obsah

1. Co je to suburbanizace
2. Provázanost s vývojem města
3. Vliv času na suburbanizaci a nekontrolovaná suburbanizace
4. Specifika postkomunistických zemí
5. Konkrétní příklad suburbanizace na Slovensku
6. Podklady pro seminář
7. Odkazy na další zdroje

Proces suburbanizace vnímáme jako část urbanizačního vývoje města. Mezi obecné charakteristiky suburbanizace patří pokles nebo stagnace počtu obyvatel v jádrových/centrálních oblastech městské aglomerace, a zároveň několikanásobný nárůst počtu obyvatel v okrajových částech města -  můžeme říci na úkor částí centrálních. Jak demonstruje i Obr. 1, kde je znázorněna charakteristika vývoje počtu obyvatel v jedné z urbanizačních fází města - suburbanizaci.

Ovšem takto omezený výčet informací popisuje suburbanizace jen z jedné strany a tedy nesprávně. Nese v sobě totiž kromě kvantitativních charakteristik růstu suburbií také znaky kvalitativní přeměny fyzického a sociálního prostředí předměstských oblastí, tedy včetně změny funkčního využití území, proměnu architektury a infrastruktury a výrazné změnu sociální struktury obyvatelstva. K faktorům suburbanizace tedy patří expanze obchodní a správní funkce center měst (jinak řečeno - snížení počtu lidí bydlících v centrech) a promítání sociálních rozdílů a vertikální sociální mobility (bydlení různých sociálních vrstev v různých částech měst).

Suburbanizace bývá interpretována z mnoha úhlů pohledu - nejčastěji u široké veřejnosti dochází ztotožnění suburbanizace s výstavbou residenčních lokalit v předměstských oblastech velkých měst.  Jindy jako přirozené rozšiřování teritoria (ekologický přístup, evoluční růst města), jako prostředek útěku (escapismus) - pryč od environmentálních, sociálních a zdravotních problémů vnitřních měst (suburbium jako azyl), jako hledání ideálních měst a komunit, jako individuální volba spotřebitelů (více prostoru, nové bydlení, sociální homogenita) a jako návrat k vesnickému způsobu života se současným udržením vztahů k městskému jádru.

Stejně jako hnacím motorem urbanizace byly především technicko-ekonomické změny, tak,  jeden z hlavních kroků, které urychlily a v podstatě umožnily proces suburbanizace je automobilismus, nástup éry aut. Suburbanizace je ještě k tomu spojena s upevňování, sílícím ekonomickým růstem střední třídy (jak se prezentuje ve statistikách už před válkou, na příkladu zahradních města v Anglii) i v souvislosti s pádem komunistického režimu.

Provázanost s vývojem města

Mezi současné urbanizační procesy moderních měst patří citizace (vylidňování centrálních částí města -  v souvislosti s koncentrací terciárních funkcí do středu, významný rozdíl mezi denním a nočním obyvatelstvem středu měst), právě suburbanizace, dále pak metropolizace (soustřeďování obyvatelstva do velkoměst - metropolí) a urbanizace/rural – urban) tedy určitá modifikace procesu suburbanizace (např. i v ČR a Slovensku), kdy  dochází k poměšťování obyvatelstva, které nebydlí ve městech, obyvatelstvo je zaměstnáním „městské“, tj. pracuje v sekundéru a terciéru, ale bydlí na venkově.

Existují i jiné fáze vývoje měst. Jedním z typů je desurbanizace, pozorovatelná od 60. let v západní Evropě. Projevuje se celkovým úbytkem obyvatelstva ve městě a růstem populace  ve venkovských oblastech. Je charakteristická pro oblasti s již dosaženým vysokým stupněm urbanizace. Bývá interpretována jako vedlejší efekt růstu metropolitních regionů, rurální nostalgie, jako výsledek decentralizace výroby a zvýšené zaměstnanosti ve službách, doplňování poklesu počtu ekonomicky aktivních v zemědělství („znovuosidlování“ vyprázdněné venkovské krajiny městskými obyvateli), důsledek zlepšené infrastruktury v rurálních oblastech

Dalším typem je reurbanizace - kombinovaný proces, který se dnes projevuje ve vybraných metropolitních oblastech. Typickým znakem je „návrat“ obyvatelstva do vnitřního města a jeho oživení.

Vliv času na suburbanizaci a nekontrolovaná suburbanizace

V počátečních fázích industrializace rostla města v závislosti na lokalizaci různých typů surovinových zdrojů. Kanály a železnice poskytovaly zlepšené dopravní příležitosti a zároveň zesílily ekonomické vazby mezi jednotlivými městy, resp. mezi městem a jeho zázemím. Města se stala mnohem většími nežli jejich pre-industriální předchůdci. Až s postupem času majetnější vrstvy nastartovaly zárodky procesu suburbanizace podél dopravních (zprvu zejména železničních) linií. Tato fáze je tak typická vytvořením rozsáhlých urbanizovaných oblastí města se zachováním víceméně kompaktní formy a existencí poměrně slabých ekonomických vazeb mimo městské hranice.

                         Obr. 3: Vztah mezi dopravou a městskou strukturou

Velký zábor zemědělské půdy znamená tzv. nekontrolovaná suburbanizace. S takovýmto problémem se setkáváme např. v anglických  městech – docházelo k neplánovanému a rozsáhlému obsazení zemědělské půdy (ve 30. letech v Anglii a Walesu zastavování zemědělské půdy s rychlostí cca 150 000 ha ročně) a výsledným dopadům do samozásobitelskou schopnost státu. Kritizovány byly i dopravní zácpy způsobované velkým navýšením dojížďky ze suburbánních lokalit za prací do centrálních měst.             

Podél hlavních tepen vybíhaly z jádrového města shluky různých obchodních či bytových funkcí, což nadále zhoršovalo jejich dopravní kapacitu (dálniční komunikace začínající v té době v Itálii či Německu přišly do Velké Británie až po II. světové válce). Slovensko nemá problém s rychlým zastavováním rozsáhlých ploch zem. půdy, ovšem dopravní zácpy se ho týkají – tento fakt není ošetřen především z toho důvodu, že suburbia na Slovensku nevznikají na zelené louce, ale už v částečně přetvořených krajinách člověkem.

Specifika postkomunistických zemí

V důsledku našeho ekonomického vývoje v období před revolucí docházelo k mnoha deformacím v důsledku socialistického plánování – včetně „mrtvení vývoje“ v oblasti vývojově vyšších forem urbanizace stejně jako absence metropolizace, desurbanizaci a suburbanizaci nevyjímaje (mimo jiné i potlačení aktivity územních subjektů – samosprávy, preference okresních měst… Preferována byla i centra těžkého průmyslu a to i v době, kdy docházelo k přechodu k post-industriální společnosti a vzniku nodality na základě jiných faktorů (terciérních, kvartérních) – v samotném důsledku přehnané industrializace byly vyvolávány značné územní anomálie. Stejně tak se dávala i přednost středisek nižších - okresních administrativních jednotek (relativní uzavírání jednotlivých administrativních regionů - např. migrace, organizace dopravy apod. v bývalém ČSR na úrovni krajů). Snaha o oslabení  procesu vzniku velkoměstských regionů a polarizačních procesů (důvod – cílem byly menší hospodářské a sociální rozdíly mezi regiony). Podporován byl navíc rozvoj pouze schválené  tzv. střediskové soustavy osídlení, okresní hranice navíc působily jako bariéry. V důsledku byla plánovacími zásahy méně potlačena ekonomická funkce metropolí, než jejich funkce obytná. Specifické rysy najdeme i u vnitřní struktury jednotlivých měst – menší pestrost, neekonomické zacházení s půdou stejně jako menší sociální marginalizace (vnitřní části často stagnovaly nebo dokonce chátraly, socialismus se „ukazoval ve své kráse“ zejména na okraji měst výstavbou velkých uniformních a monotónních obytných souborů – sídlišť).

Urbanizace v bývalých státech SSSR za sedmdesátiletou komunistickou éru vlády a plánovité industrializace zvýšilo úroveň urbanizace ve většině států až o několik desítek procent.  Nejvyššího stupně urbanizace bylo dosaženo v Rusku (cca. 73 %). Nejméně urbanizovanou oblast představují i dnes středoasijské státy (hodnoty zde kolísají od 28 % v chudém Tádžikistánu až po 56 % v silně rusifikovaném Kazachstánu). Slovensko se v úrovni celkové urbanizace země pohybuje okolo hodnoty 60%.

Ve 40. a 50. letech docházelo k velkým migračním přesunům. V 70. a 80. letech naopak k poklesu migrační aktivity a při společenských změnách v 90. letech se projevily silné modifikace dosud známých migračních trendů obyvatelstva – k poklesu stěhování na větší vzdálenosti, uzavírání migrací na úrovni okresů, zastavení koncentrace obyvatelstva, relativní vzestup významu dojížďky (předstupeň migrací) a tedy k vzestupu síly suburbanizačního procesu.

Po oživení trhu i politickému smýšlení po roce 1989 docházelo k transformace i v jiných  než migračních procesech obyvatel – k celkovému „vývojovému uvolnění“. Tento proces měl za následek urychlení a zvýšení dynamiky změn, které byly v minulosti tak potlačovány. Obnova koncentračních tendencí, prohlubování kvalitativní struktury koncentračního procesu – diferenciace koncentračního procesu vedla i k procesu suburbanizace na území celého Československa, a později samostatného Slovenska.

Nástup suburbanizace zapříčinil změnu preferencí velikostních skupin obcí - dekoncentrační tendence u velkoměst, středních i menších měst, rostoucí atraktivita obcí od 500 do 5 tisíc obyvatel modifikace obecného trendu s konkrétní polohou obce (zázemí větších měst, periferie, dopravní dostupnost (IAD).

Propojování a kontinuálnost vývoje v západních zemích je až ohromující, ovšem s časem můžeme sledovat od devadesátých let podobný vývoj i na Slovensku a jiných postkomunistických zemích. Z pravidel, problémů i obecných tezí, které západní odborníci nedávno na vlastním příkladě definovali, se můžeme poučit. Neb je jasné, že v suburbánní otázce na Slovensku dochází k podobnému vývoji, který je jen uspíšen. Od devadesátých let se totiž Evropa a celý svět oddělený dříve železnou oponou začíná propojovat.

Konkrétní příklad suburbanizace na Slovensku

Přestože si většina z nás pod pojmem suburbanizace představuje výstavbu víceméně luxusních domů v posledních letech, je suburbanizace ve své obecnější poloze jako jedna konkrétní část urbanizačního vývoje měst přítomna v našem, středoevropském prostoru už značně dlouho. Pokud si vymezíme suburbanizaci tak, jak je popsána výše, se všemi svými důsledky, jako je rozvolňování zástavby, nižší hustota obyvatelstva na jednotku plochy a zvětšování půdorysu sídelního celku, přivede nás nutně k oprávněnému pocitu, že se tento proces odehrává od dob, kdy se první dům přesunul za hradbu sídla. V zaužívané podobě je pak suburbanizace vnímána jako dominantní vzorec výstavby nových bytových jednotek v prstenci okolo stávajícího sídla. Na Slovensku, potažmo v Československu, lze o prvních náznacích plošnějšího uplatnění suburbanizace mluvit již od dob První republiky, kdy ovšem na rozdíl od výše popsané teorie nebyla výsadou střední třídy, ale spíše třídy vyšší, což bylo a je spojeno s poměrně značně vyššími náklady spojenými s výstavbou nemovitosti k výši kupní síly ve srovnání s vyspělými zeměmi západního světa jako byla Velká Británie či USA.

Nutno poznamenat, že Slovensko bylo po dlouhou dobu státem s převážně agrárním charakterem. Průmyslem podmíněný růst začal až na konci 19. století. Při prvním sčítání v roce 1869 bylo na Slovensku pouze 26 měst (vymezené jako sídla s více než 5000 obyvateli). Do roku 1900 jejich počet vzrostl na 38, z nichž ovšem pouze 2 měli více než 20 000 obyvatel (Bratislava, Košice). V prostoru Slovenska hrála zvláštní roli v rozvoji měst zavedení železnice. V této době nejvíce rostla města, které se nacházela na železničních tratích, nebo nejlépe na jejich křižovatkách (Žilina, Nové Zámky, Zvolen). V sídelní struktuře, tak docházelo k výrazné hierarchizaci dle (ne) přítomnosti železnice. Nárůst počtu obyvatel mezi lety 1869 a 1921: Nové Zámky (9483-19023), Trnava (9737-17745) Piešťany (3468-9321), Trenčín (3949-10411), Žilina (2870-12073), Liptovský Mikuláš (2800-5858), Ružomberok (6142-14220), Spišská Nová Ves (6691-11608), Zvolen (2955-10142). Lze s poměrně vysokou jistotou předpokládat, že takovýto nárůst počtu obyvatel v jednotlivých zmíněných městech, kdy se jejich počet v mnoha případech více než zdvojnásobil, se nemohl odehrát na území počátečního stavu zastavěného území a lze tak předpokládat, že právě tyto sídla byly v tomto období nositelem suburbanizačního procesu na Slovensku.

Od roku 1921 až do 1950 byl růst měst na Slovensku také poměrně pomalý, což bylo vzhledem k období světových válek, hospodářské krize a celkově pomalému ekonomickému rozvoji poměrně logické. Do roku 1950 se počet sídel s více jak 5000 obyvateli zvýšil na 65. A zatímco v roce 1921 dosahoval podíl městského obyvatelstva necelých 19% v roce 1950 již necelých 25%, což byl například ve srovnání s Českou republikou podíl nízký. Jediným významnějším podnětem rozvoje měst bylo v meziválečném období strategické rozhodnutí o přesunu strategického strojírenského průmyslu (zbrojního průmyslu) mimo hlavní město Bratislavu, což podnítilo rozvoj především Povážské Bystrice a Dubnice.

Obr. 6: Města na Slovensku v roce 1950                                                          Obr. 7: Města na Slovensku v roce 1991

Období po roce 1950 bylo specifickým z mnoha pohledů a z pohledu suburbanizace tomu nebylo jinak. Dnešní urbanisté se stále přou, jaké specifika nesou města postkomunistických zemí a v té souvislosti také, čím vlastně jsou kompletně plánované sídlištní celky, typické pouze a výhradně pro socialistická města. Existuje poměrně značná skupina sídelních geografů, sídelních sociologů i architektů, kteří vidí i tyto sídlištní celky jako specifický druh řízené suburbanizace v socialistických městech. Tento pohled je pro Slovensko obzvláště zajímavý, protože pokud na něj přistoupíme, bude právě toto období mezi lety 1950 a 1989 tím, v němž suburbanizační procesy probíhaly nejintenzivněji. V tomto období došlo k nejprudšímu růstu měst, k jejich nejdynamičtějšímu rozvoji, podíl lidí žijících ve městech byl v roce 1991 již 56,7% a ze Slovenska se tak rázem stala středně urbanizovaná zem. Ne zcela pozitivním faktem je, že se téměř veškerá urbanizace v tomto období, ať ji již nazýváme suburbanizací, či nikoliv děla prostřednictvím výstavby panelových domů se všemi svými negativy.

Po roce 1989 se situace zcela proměnila. Konec centrálního plánování znamenal v prvních letech po revoluci téměř úplné vymizení výstavby bytových domů. Naopak obnovení soukromého vlastnictví začalo velmi rychle vytvářet poptávku po nových „vlastních“ domech/bytech a tak se začalo s výstavbou nových suburbáních rodinných domů, tak jak je známe dnes a zároveň i jak je známe z období První republiky. S tím rozdílem, že suburbia z počátku 20. století jsou dnes již ve většině případů chápány jako integrální části vnitřních měst a vzhled dnešních domů je současnou architekturou označován jako „podnikatelské baroko“. Pokud bychom chtěli více strukturovat období po roce 1989, pak je možné ho dále dělit na období převážně individuální výstavby rodinných domů, velkoplošné výstavby kolonií rodinných domů a na období kombinující výstavbu kolonií rodinných domů i s vícepatrovými bytovými domy. Celkovou situaci v prostoru Slovenska stále ovlivňuje i částečně regulovaný trh s byty, kdy v prostorách center měst žijí obyvatelé v bytech s regulovanými nájmy, kteří by nebyli schopni platit tržní nájmy, tito lidé jsou pravděpodobnými budoucími suburbáními migranty ovšem odlišné formy než jaké jsme dnes svědky. V současnosti je suburbanizační proces výsadou příjmově vyšších tříd obyvatelstva a lze jeho existenci nalézt především v regionech s vyšší kupní silou, tedy největších městských celcích na Slovensku.

Obecněji lze říci, že v tomto období (po roce 1989) ve srovnání s obdobím předešlým došlo ke stagnaci městské sítě na Slovensku, k celkovému zpomalení procesu urbanizace a k výraznému zpomalení výstavby nových bytových jednotek. Přestože lze na Slovensku najít stále regiony, které zvyšují počet obyvatel převážně díky vysoké natalitě a potažmo vysokému přirozenému přírůstku (Snina, Dolný Kubín), nelze v tomto období slučovat suburbanizační proces s vysokou natalitou populace, především proto jak, již bylo uvedeno výše, suburbáními migranty jsou v převážné většině vyšší příjmové třídy, jejichž socioekonomické chování je v souladu s konceptem druhého demografického přechodu a zcela se vylučuje s charakteristikou zvýšené natality. Konečný počet měst s více jak 5000 obyvateli byl na Slovensku v roce 2004 138. Do budoucna lze předpokládat zvyšování intenzity suburbanizace především v závislosti na rostoucí kupní síle obyvatelstva, lze taktéž předpokládat proměnu charakteru suburbáních domů od naddimenzovaných vil k úspornějším formám bydlení v podobě řadových domů, bytových domů. Taktéž lze znovu předpokládat nastartování procesů reurbanizace a přestavby vnitřních částí měst na nové převážně luxusnější bytové jednotky.

Bratislava si po obrovské socialistické suburbanizační přestavbě uchovává i velmi dynamické suburbanizační projevy v dnešní době. Z výše uvedené tabulky je patrný značný úbytek počtu obyvatel po roce 1989, což je způsobeno rozdílným vymezením administrativní a funkční hranice města. Zatímco funkční město se rozrůstá právě suburbáními procesy, administrativní město ztrácí obyvatelstvo, které se vystěhovává, často pouze za tuto hranici, ale již do administrativně jiné obce. Bratislava tak trpí naprosto stejným problémem jako většina postkomunistických metropolitních center a to velmi pomalými reakcemi administrativy na současný vývoj, tedy absencí vymezení funkčního regionu města, jenž by dovoloval společnou správu v otázkách územního plánování.

Suburbanizační vývoj Slovenska je velmi podobným s tím českým s několika drobnými nuancemi. Slovensko bylo až do roku 1950 daleko méně urbanizované než české země a i právě díky tomu byla jeho industrializace a s ní spojená urbanizace jedním ze zásadních cílu socialistického Československa. Jelikož byl tento cíl poměrně úspěšně naplněn, je podoba jeho dnešních měst o poznání „panelovější“ než těch českých.

Podklady pro seminář

Diskuzní otázky:

1. Charakterizujte jednotlivé fáze  urbanizace na Slovensku.
2. Porovnejte průběh procesu suburbanizace na Slovensku s průběhem v České republice.
3. Pokuste se charakterizovat sociální, ekonomické a ekologické důsledky suburbanizace.

Doporučená literatura:

Baran, V. (ed.): Premeny Slovenska v regionálnom a didaktickom kontexte. Acta Facultatis Rerum Naturalium Universitatis Matthiae Belii, Geografické štúdie, 8, UMB Banská Bystrica 2001 

Bezák, A.: Funkčné mestské regióny v sídelnom systéme Slovenska Geografický časopis, 42, 1990,  s. 15 – 44.

Hnilička,  P. (ed.): Sídelní kaše. Otázky k suburbánni výstavbě rodinných domů. Era, Brno 2005

Matlovič, R. (ed.): Urbánny vývoj na rozhraní milénií. Urbánne a krajinné štúdie 3, PU Prešov 2000

Sedláková, A., Matlovič, R.: Suburbanizácia – transformačný proces priestorovej organizácie postkomunistických miest (empirický príklad Prešova). Acta Facultatis Studiorum Humanitatis et Naturae Universitatis Prešoviensis, Prírodné vedy, XLII., Folia Geographica 7, PU Prešov, 2004, s. 75 – 103.

Odkazy na další zdroje

• časopis Životné prostredie
• Enviromagazín
• Enviroportál
• Geografické rysy miest a urbanizácia SR
• Komerčná suburbanizácia – nový fenomém postkomunistických miest (prípadová štúdia mesta Prešov) 
• Prímestská zóna – aréna vzniku nových foriem života spoločnosti
• Trvalo udržateľný rozvoj v Slovenskej republike

Návrat na hlavní stránku

Nahoru