Rozsáhlejší území, zpravidla nad 1000 ha, převážně s ekosystémy podstatně nezměněnými lidskou činností anebo v jedinečné a přirozené krajinné struktuře, tvořící nadregionální biocentra a nejvýznamnější přírodní dědictví, v nichž je ochrana přírody nadřazena nad ostatní činnosti, může vláda nařízením vyhlásit národním parkem (§19 ods.1). Platí zde 3. stupeň ochrany (pokud není stanoveno jinak).
Tab. 1: Národní
parky na Slovensku
| Název
národní parku (zkratka) |
Datum
vyhlášení |
Výměra
v ha |
| 1.
Tatranský NP (TANAP) |
18.12.1948 |
73
800 |
|
ochranné pásmo NP |
30
703 |
|
| 2.
Pieninský NP (PIENAP) |
16.1.1967 |
3
750 |
| ochranné pásmo NP | 22
444 |
|
| 3.
NP Nízke Tatry (NAPANT) |
14.6.1978 |
72
842 |
| ochranné pásmo NP | 110
162 |
|
| 4.
NP Slovenský ráj |
18.1.1988 |
19
763 |
| ochranné pásmo NP | 13
011 |
|
| 5.
NP Malá Fatra |
18.1.1988 | 22
630 |
| ochranné pásmo NP | 23
262 |
|
| 6.
NP Poloniny |
23.9.1997 |
29
805 |
| ochranné pásmo NP | 10
973 |
|
| 7.
NP Muránska planina |
23.9.1997 | 20
318 |
| ochranné pásmo NP | 21
698 |
|
| 8.
NP Slovenský kras |
1.3.2002 |
34
611 |
| ochranné pásmo NP | 11
742 |
|
| 9.
NP Veľká Fatra |
27.3.2002 |
40
371 |
| ochranné pásmo NP | 26
133 |
Ve Vysokých Tatrách nejdeme 26 vrcholů převyšující výšku 2500 m.Celkem 8 vrcholů v Slovenských Vysokých Tatrách je turistům přístupných po značených stezkách se sezónními uzávěry od 1.11. - 15.6. Naproti tomu třeba vrcholy Gerlachovský štít, Vysoká, Ganek, Bradavica, Prostredný hrot, Ľadový štít, Baranie rohy, Lomnický štít, Kežmarský štít aj. jsou pro turisty dostupné pouze v doprovodu horského vůdce. Pro horolezce s potřebným průkazem (např. ČHS) je lezení na většině území národního parku povoleno na vlastní nebezpečí Lomnický štít je také dosažitelný kabinovou lanovou dráhou z Tatranské Lomnice.
Velmi bohatá je též vegetace Tatranského národního parku, kde je zastoupen jak podhorský, lesní horský, kosodřevinný stupeň s původním porostem borovic, tak i velehorský stupeň, kde jsou jen lišejníky. S živočichů zde můžete spatřit např.: kamzíka, sviště, rysa, vlka a v nižších částech i medvěda.
Tab. 2: Tatranské vrcholy nad 2 500 m n. m.
| Gerlachovský štít (2 655 m) | Lavínová veža (2 600 m) | Baranie rohy (2 526 m) |
| Gerlachovská veža (2 642 m) | Malý Pyšný štít (2 592 m) | Dračí štít (2 523 m) |
| Lomnický štít (2 634 m) | Strapatá veža (2 565 m) | Veľká Vidlová veža (2 522 m) |
| Pyšný štít (2 623 m) | Kežmarský štít (2 556 m) | Český štít (2 520 m) |
| Zadný Gerlachovský štít (2 616 m) | Vysoká (2 547 m) | Veterný štít (2 515 m) |
| Lavínový štít (2 606 m) | Supia veža (2 540 m) | Malý Kežmarský štít (2 513 m) |
| Malý Ľadový štít (2 602 m) | Končistá (2 538 m) | Zadný Ľadový štít (2 507 m) |
| Kotlový štít (2 601 m) | Malá Litvorová veža (2 533 m) | Rysy
(2 503 m) |
Území se nachází v severní části Spiše, nazývané též Zamagurie. Pieniny rozkládající se na hranici s Polskem severně od města Stará Ľubovňa a východně od Vysokých Tater, jsou nejmenším národním parkem na Slovenku. Území bylo v minulosti osídleno převážně Poláky a Rusíny, ale i Židy, Němci a Romy. Představují asi 30 kilometrů dlouhý horský celek, který již náleží do oblasti Beskyd. Pieniny sousedí na jihu se Spišskou Magurou, na východě s Ľubovnianskou vrchovinou.
Základní informace:
Rozloha 37, 5 km2. Z jeho celkové
rozlohy asi 100 čtverečních kilometrů leží
v Polsku a na Slovensku zhruba po polovině.
V roce 1967 byly
Pieniny vyhlášeny národním parkem (PIENAP). Od roku 1932 však
byly
přírodní rezervací.
Převážná část pohoří je tvořena především vápenci, které jsou v některých partiích mohutně zvrásněny a nad okolní reliéf vystupují v podobě mohutných bíle zářících bradel. V tomto vápencovém pohoří se vedle povrchového krasu samozřejmě vytvořil i kras podzemní, takže se tady objevují četné jeskynní systémy. Jen pro příklad si uveďme jeskyni Aksamitka a Zbojnickou jeskyni.
Nejznámější a nejnavštěvovanější
oblastí v Pieninách je zcela určitě kaňon Dunajce, který leží mezi
Szczavnicou Niźnou a
Červeným Kláštorom, kde si Dunajec vyhloubil klikatou cestu napříč
pohořím.
Tento 9 km
dlouhý úsek řeky se sjíždí na známých vorech (pltích).
Na slovenském území se nacházejí jen nižší vrcholy, například Holica (828 m n. m.), Nejdominantnější a nejhezčí vrcholy se nacházejí na polské straně: Sokolica (747 m n. m.) a Tři korunky (polsky: Trzy korony, 982 m n. m.). Vrchol Třech korunek se skládá z pěti částí:
Nízké Tatry jsou druhým největším Národním parkem a čtvrtým nejvyšším pohořím Západních Karpat. Jestliže v případě výšky obsadily až třetí místo, pak v případě celkové rozlohy zaujímají místo první. A skutečně Nízké Tatry jsou nejrozsáhlejším pohořím nejen Slovenska, ale celých Západních Karpat.
Národní park
Nízké Tatry (NAPANT) byl
vyhlášený v roce 1978.
Výměra vlastního chráněného území je 72 842 ha a ochranného pásma
110 162 ha. Území
se vyznačuje rozmanitostí flory a fauny, výskytem mnoha endemických a
reliktních druhů,
hodnotnými krasovými
jevy, minerálními prameny a četnými odlehlými zákoutími. Národní
park zaujímá centrální část celku Nízké Tatry. Okrajově zasahuje do
Spišsko-gemerského krasu a jako ochranné pásmo i do mnoha jiných
sousedních
skupin.
Základní informace:
Hlavní hřeben pohoří se
táhne ze západu na východ v délce asi 80 km mezi údolími Váhu na
severní
straně a Hronu na
straně jižní. Nízké Tatry se v sedle Čertovica dělí na celistvější
východní
část - Královohoľské Tatry a západní - Ďumbierské Tatry. Hlavní hřeben
v jednotlivých
částech pohoří mění svůj vzhled i charakter. Například masiv Prašivé v
západní
části Nízkých Tater s nejvyšším vrcholem Veľká Chochula (1 753 m)
je klasickým
zástupcem holin s hladce modelovaným reliéfem. Naopak nejskalnatější
skupinou
pohoří je masiv Ďumbieru od sedla Ďurkové. Východní část hřebene je
výrazně
zalesněna a až v oblasti Orlove a Kraľove hole znova nabývá charakter
holých a
travnatých kopců.
Nízké Tatry tvoří rozvodí důležitých toků Slovenska - Váhu, Hronu, Hlince a Hornádu. Pohoří je významnou zásobárnou povrchových a podzemních vod a obrovský rezervoár vláhy. Hlavně při obvodu pohoří se nacházejí četné prameny minerálních vod. Na severu Královohoľské části se nachází vodní nádrž Čierny Váh přehrazující stejnojmenný potok. Je zde umístěna vodní elektrárna. V Liptovské kotlině leží vodní nádrž Liptovská Mara (2 700 ha). Z vodopádů můžeme jmenovat například Brankovský vodopád který je výrazným prvkem pohoří Nízké Tatry, nacházející se na Kurucké skále. Národní přírodní památkou byl vyhlášen v roce 1980. Jeho výška je asi 60 metrů. V zimě se z něj vytvoří obrovský, působivý ledopád. Na severní straně se vyskytují ledovcová plesa (Vrbické pleso, Lukové pliesko).
Lesní společenstva a
porosty představují základní krajinný prvek Nízkých Tater a pokrývají
až
67 % celkové plochy území. Na vápencových podkladech jižních svahů
hor se
vyskytují spíše borovice
nebo buk s příměsí jedle a smrku.
Naproti tomu na severních úbočích se rozkládají zejména rozsáhlé
komplexy
bukových lesů. V západní části jedle a smrk. Kosodřevina se vyskytuje
přerušovaně ve výškách
1 400 - 1 800 m
v celé oblasti. Nad tímto pásmem se vyskytují horské louky, hole.
Nejvyšší
partie hor tvoří alpínské pásmo.
Nízkotatranská flora je velmi pestrá a bohatá. Geologický podklad je jedním z hlavních faktorů ovlivňující druhové složení. Oproti Tatrám, se kterými je druhová pestrost rostlin velmi podobná, se zde vyskytují převážně druhy rostoucí v typicky chladném podnebí. Na vápencovém podkladě u vstupu do dolin, rostou spíše teplomilné a exotermní druhy. Západní část Nízkých Tater je na rostlinstvo a množství druhů bohatší než část východní, především pro četný výskyt vápencového svršku podkladu.
Obrovská rozlehlost území vytváří výborné podmínky pro živočichy. Živočichové zde žijící představují typickou faunu karpatského horského stupně a s porovnáním s Tatrami mají mnoho společného. Největší zastoupení v přírodě má lovná zvěř (jeleni, srnci a prase divoké). Z větších savců můžete potkat sviště horského, kamzíka horského či medvěda hnědého.
Slovenský ráj je krajem milovníků dobrodružství a romantiky. Je také jednou z nejvíce navštěvovaných oblastí. Národní park Slovenský ráj se nachází na východním Slovensku u Spišské Nové Vsi. Slovenský ráj je součástí tzv. Spišsko-gemerského krasu, kam ještě patří Muránska planina.
Slovenský ráj má velice členitý reliéf a jsou pro něj typické hluboké kaňony. Objevují se krasové jevy v podobě škrapových polí, jeskyní, propastí či vyvěraček. Z nich je určitě nejzajímavější ta pod Havraniou skálou.
Jeskyně: Medvědí, Zlatá díra, Čertova a mnohé další. Pouze Dobšinská ledová jeskyně je jedinou přístupnou, je jedním z přírodních unikátů nejen na Slovensku, ale i v Evropě.
Podnebí Slovenského ráje je chladné s průměrnou červencovou teplotou vzduchu 14 až 16 ºC.
Nejvíce navštěvovanou oblastí Slovenského ráje jsou tiesňavy: Suchá Belá, Veľký Sokol, Piecky, Zejmarská roklina a jiné (např. Prielom Hornádu).
Chcete poznat všechny krásy slovenské přírody? Vydejte se na Malou Fatru. Milovníci horských treků kousek za českými hranicemi najdou potoky a vodopády jako ve Slovenském ráji, kousek řetězové vrcholovky jako v Tatrách, dlouhé hřebenové túry jako na Velké Fatře nebo seníky jako ve Slovenském Rudohoří. Malá Fatra leží asi 3 hodiny jízdy autem z Ostravy na severozápadním Slovensku kousek od města Žilina.
Malá Fatra Čechy ke Slovensku pojí nejen
krásnými horami,
ale i filmem. Na zámku v lázních Bojnice se natáčela
Šíleně smutná princezna, v Zazrivé Trojanovy úspěšné Želary a
v Terchové žila zdejší
nejznámější filmová (ale i reálná!) postava – Juraj Jánošík. Ale
zpět na hory! Nejvyšším vrcholem je Veľký Kriváň (1709 m n. m.),
charakteristickou dominantou je však Veľký Rozsutec (1610 m n. m.),
který mnozí
považují za nejkrásnější vrchol Slovenska. K místním
pozoruhodnostem také
patří Křišťálová jeskyně pod Malým Rozsutcem anebo 38 metrů vysoký
Šútovský vodopád.
Je to hrásťové
pohoří, které bylo vyzdviženo mohutnými tektonickými
pohyby v průběhu třetihor a čtvrtohor.
Skládá se z krystalických hornin (břidlice, ruly)
a sedimentů (vápence,
křemence, dolomity). Hluboké údolí Váhu dělí pohoří na dvě části:
jižní Lúčanská Fatra je na východě ohraničená Turcem, na západě Rajčankou a na severu Váhem. Je tvořena žilnými a hlubinnými vyvřelinami mladšího paleozoika (karbonu) granodiority a křemennými diority, které postupně krystalizovaly a vyzdvihovaly se až do dnešní podoby. Nejvyšší vrchol, Veľká lúka (1476 m n.m.) je na rozdíl od Kriváně oblý kopec, také nazývaný Martinské hole. Pod ním je lyžařský areál, jediný v Lúčanské Fatře.
Přes celý hřeben, od Kľaku na jihu až na Minčol na severu vede hřebenová cesta, z níž je krásný výhled na okolní hory a je mimochodem téměř jediná známka toho, že tam kdy vkročila lidská noha. Porost tvoří v nižších polohách bučiny, výše s příměsí smrku a jedle a v nejvyšších partiích borovice kosodřevina. Vzhledem k pestrému geologickému podkladu i reliéfu pohoří se v národním parku vyskytuje bohatá fauna i flóra. Území je asi z 83% pokryto lesy, převážně smíšenými s převládajícími listnatými stromy (ponejvíce bukem). Bylo zde identifikováno přes 900 druhů vyšších rostlin, z toho 22 západokarpatských endemitů, 14 karpatských endemitů, 15 karpatských subendemitů a 1 endemit Malé Fatry – jeřabina Margittaiho. V parku žije přes 30 druhů savců, 118 druhů ptáků a více než 1000 druhů hmyzu
Máte rádi toulání se
takřka
panenskou přírodou s hlubokými lesy a loukami? Pak vás Poloniny,
nedotčený
kraj horských luk na východě Slovenska, jistě zaujmou.
Pro území Národního parku Poloniny jsou charakteristické horské louky – poloniny, které s nacházejí na hlavních hřebenech Bukovských vrchů. Nejhezčí z polonin se nacházejí v okolí Pľaše, Ďurkovca, Riabej skaly a Kamennej lúky. V nejvýchodnější části Slovenska bývá příjemně teplé pozdní jaro. Další vlna pěkného počasí přichází v září a v říjnu. V zimě tu bývá nebezpečí lavin, ale v březnu již zde je firn a tak velké lavinové nebezpečí nehrozí.
Příslušnost území národního parku k Východním Karpatům se projevuje ve výskytu východokarpatských druhů rostlin, živočichů a jejich společenstev, ze kterých některé jsou endemiti (tzn. vyskytující se pouze zde). Z živočichů v Národním parku Poloniny trvale žijí všichni masožravci vyskytující se na Slovensku a z území přilehlého polského Bieszczadského národního parku sem proniká zubr a los.
Muránská planina je především krasová krajina. Dnes se na jejím území eviduje asi 148 jeskyní (zejména jeskyně Bobačka), 15 propastí a 50 ponorů a vyvěraček. Speleologický průzkum oblasti však pořád pokračuje.
Pokud jde o flóru a faunu této oblasti, nezbývá než říci, že jsou druhově neobyčejně bohaté. Ve větší míře se tady vyskytuje nejen největší na Slovensku volně žijící šelma – medvěd hnědý, ale také můžete spatřit rysa či kočku divokou. V této oblasti žije několik endemitických druhů fauny a flóry. Od 23. prosince 1997 podléhá nejvyššímu stupni ochrany přírody. Z rostlin je tady určitě nejvzácnějším lýkovec muránský, který je svědkem doby třetihorní. Tato lokalita Karpat je navíc jedinou lokalitou na světě, kde se tento druh vyskytuje. Proto si zaslouží velice přísnou ochranu.
Z turisticky
nejvděčnějších a určitě
i nejznámějších cílů je Muránský hrad, který je nejen třetím
nejvýše
položeným hradem na Slovensku (
Národní park Slovenský kras se nachází na jihovýchodě Slovenska, kde na západní straně sousedí s Juhoslovenskou kotlinou, na severu se Slovenským rudohořím, na východě s Košickou kotlinou a na jihu tvoří hranice s maďarským Aggtelekským národním parkem s nímž tvoří jednotný celek, který představuje svojí rozlohou nejrozsáhlejší krasové území planinového typu ve Střední Evropě.
Slovenský kras je tvořen vápencovými náhorními planinami oddělenými hlubokými údolími s množstvím podzemních i povrchových krasových jevů. Nejvyššími vrcholy této oblasti jsou Pipítka (1225 m) a Matesova skála (925 m). V minulosti bylo celé území zalesněno listnatými lesy. Původní dubové, lipové, habrové a bukové porosty však byly částečně vytěženy. Neporušené lesní porosty se zachovaly v hlubokých roklinách a na svazích těžce přístupných planin. V oblasti Slovenského krasu roste velmi mnoho druhů chráněných teplomilných rostlin. Vzácná rostlinná společenstva se vyskytují na silně zamokřených loukách v údolí Štítnického potoka. Pestré přírodní podmínky ovlivňují rozšíření a vývoj živočichů. Mísí se zde druhy horské, lesní i stepní. Specifické druhy živočichů žijí v jeskyních a propastech. Slovenský kras odvodňují řeky Slaná, Muráň a Turňa s větším množstvím drobnějších přítoků. Slovenský kras patří do teplé klimatické oblasti se zimními průměrnými teplotami mezi -2 až-5°C a letními teplotami 16 – 18°C.
Jeskyně Slovenského a Aggtelekského krasu byly do světového seznamu UNESCO zapsány, jako společná slovensko-maďarská lokalita, roku 1995. Dvanáct lokalit, které byly doposud vybrány ze společného přírodního dědictví Slovenského krasu , zdůrazňují koncentraci krasových jevů na malém území i rozmanitost jednotlivých krasových forem.
Velká Fatra je rozsáhlým
pohořím Západních Karpat. Na východě hraničí
Velká
Fatra s pohořím Nízké
Tatry, na severovýchodě s Chočskými vrchy a Liptovskou kotlinou,
na
severu s Oravskou vrchovinou a sesterským pohořím Malá Fatra. Na
západě
je výraznou zlomovou linií odděleno od Turčianské kotliny a konečně na
jihu
sousedí s Kremnickými a Starohorskými vrchy. Velká Fatra dnes
obsahuje i bývalou
část Chočských vrchů – tzv. Šípskou Fatru, takže součástí Velké Fatry
je dnes
i Harmanecký kras, kde nalezneme veřejnosti přístupnou Harmaneckou
jeskyni.
6. 3. 2002 byla původní CHKO Veľká Fatra překategorizována na Národní park NAPAVF, kdy rozloha nového národního parku je 40 371 ha, rozloha ochranného pásma činí 26 133 ha, celkové rozměry jsou impozantní: 40 x 20 kilometrů. Nejvyšším vrcholem Velké Fatry je Ostredok (1 592 m n. m. ).
Určitou reliéfovou zvláštností pohoří jsou dva hřebeny. Výrazný hlavní hřeben se v oblasti větví na dvě části – Liptovský (východní) hřeben a Turčianský (západní) hřeben, které jsou od sebe odděleny asi 27 kilometrů dlouhou Lubochnianskou dolinou, která je tak nejdelší dolinou Velké Fatry a jednou z nejdelších dolin Slovenska.
Turčianský
hřeben se
rozprostírá ve směru sever–jih. Je z velké části zalesněn a mnoho
rozhledů
neposkytuje. Snad jen z Klaku (1 394 m) a Lysce (1 381
m). Liptovský hřeben je vyšší a
také o poznání méně porostlý lesy, takže se z něj otevírá
více
rozhledů. Z jeho nejznámějších vrcholů si uveďme Rakytov
(1 567 m), vápencovou
trosku Čierný kameň (1 479 m), Smrekovici (1 530 m).
| Název
CHKO |
Datum
vyhlášení |
Výměra
v ha |
| Vihorlat |
28.12.1973 |
17 485 |
| Malé
Karpaty |
5.5.1976 | 64 610 |
| Východné
Karpaty |
7.9.1977 | 25 307 |
| Horní
Orava |
24. 9.1979 | 58 738 |
| Biele
Karpaty |
12.7.1979 | 44 568 |
| Štiavnické
vrchy |
22.9.1979 |
77 630 |
| Poľana |
12.8.1981 |
20 360 |
| Kysuce |
23.5.1984 |
65 462 |
| Ponitrie |
24.6.1985 |
37 665 |
| Záhorie |
9.11.1988 | 27 522 |
| Strážovské
vrchy |
27.1.1989 |
30 979 |
| Cerová
vrchy |
10.10.1989 |
16 771 |
| Latorica |
25.6.1990 |
23 198 |
| Dunajské
luhy |
1.5.1998 | 12 284 |
