Celé území Slovenska
patří
do oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásma. S rostoucí
nadmořskou výškou klesá teplota vzduchu, narůstají atmosférické srážky,
mění se
půdní typy a zkracuje se vegetační období. Proto se s nadmořskou výškou
mění i
rostlinná společenstva, která vytvářejí výškové stupně.
Podnebí určuje celkový
charakter vegetace. Geomorfologické poměry mají vliv na podnebí a půdy,
a
jejich prostřednictvím i na rostlinstvo. Voda jako limitující faktor
vegetace
má význam především na nivách podél vodních toků a v zamokřených
depresích. Rostlinstvo se úzce váže na půdy, a proto půdní pokryv
ovlivňuje
vegetaci i v detailnějším prostorovém uspořádání. Současná vegetace,
hlavně
druhové složení řady přirozených nebo přírodě blízkých rostlinných
společenstev,
závisí i historických podmínkách jejich vývoje. V posledním období
má
rostoucí až rozhodující vliv na vegetační kryt na většině území člověk.
Podnebí, a to především
teplota vzduchu a srážky, v menší míře i vítr ovlivňují
diferenciaci
vegetace na Slovensku. Území Slovenska leží mezi oblastí oceánského
podnebí
západní a kontinentálního podnebí východní Evropy. Kontinentalita
podnebí východního
Slovensko je vyšší než na Slovensku západním, což se z části
odráží i na
vegetaci. Tyto rozdíly jsou však ve velké míře překryty vlivem
nadmořské výšky,
jelikož území Slovenska je velmi hornaté a s rostoucí nadmořskou
výškou
klesá teplota a zvyšuje se úhrn srážek tak rychle, že se zásadně mění
charakter
vegetace. Vytvářejí se pásovité vertikální vegetační útvary – vegetační
stupně.
Nejníže je dubový, nad
ním
bukový a lesní vegetaci završuje smrkový stupeň sahající až po horní
hranici
lesa. Nad ní se rozprostírá kosodřevinný stupeň a nejvýše sahá stupeň
alpinské
bylinné vegetace. V tatranské oblasti, která se vyznačuje zvýšenou
kontinentalitou (vysokohorskou), jsou vegetační stupně lesní vegetace
deformované, až se ztrácejí. Smrk se vyskytuje ode dna kotlin až po
horní
hranici lesa, kde se k němu (v oblasti Tater) přidružuje borovice
limba (Pinus cembra). Především na
slunných
svazích a v místech postihovaných větrnými kalamitami bývá
vtroušen modřín
(Larix decidua). Stínomilný buk (Fagus sylvatica), reprezentant
oceánského podnebí, se v tatranské oblasti vyskytuje velmi zřídka
a jenom
na nevelkých plochách. Nesnáší totiž velké teplotní a vlhkostní výkyvy,
zatímco
dřeviny kontinentálních oblastí (např. borovice, modřín, zčásti smrk,
bříza další). jelikož mají širokou
ekologickou amplitudu, tak mohou růst jak v nižších, tak i ve
vyšších
polohách, čímž se jejich stupňovité uspořádání ztrácí.
Reliéf ovlivňuje
rostlinstvo
hlavně svými konvexními a konkávními formami. Na vrcholových částech
hřebenů,
hřbetů, vrcholů a jiných vypuklých tvarech bývají podmínky růstu horší
než na
svazích. teploty ve vegetační období zde bývají nižší, vítr má přístup
skoro ze
všech stran, půdy jsou mělčí, s vyšším obsahem skeletu, více
vysýchavé,
proto se i růstové podmínky zhoršují. Stromy v lesních porostech
jsou
nižší, často jsou zastoupeny tzv. vlajkové formy.
V hlubokých a
úzkých až
kaňonovitých údolích a uzavřených depresích (krasové sníženiny,
ledovcové
kotle) se vyskytují teplotní inverze podmiňující vegetační inverze. Na
dně a na úpatí svahů se vyskytují bučiny, nad
nimi na slunném svahu rostou doubravy. V hlubokých kaňonech (např.
Zádielský kaňon ve Slovenském krasu) se vyskytují typické horské druhy,
zatímco
o 100 – 200 m výše na slunných skalách rostou teplomilná společenstva
s lesostepními až
stepními druhy.
Orientace svahů má
často
vliv společně s reliéfem. Jižní, především však jihozápadní slunné
svahy
bývají teplejší a sušší, hlavně když leží ve srážkovém stínu, což
obvykle
vyvolá posun vegetačních stupňů nahoru, ale i větší zastoupení
teplomilných
druhů.
Voda je významný
vegetační
faktor hlavně v nížinách a kotlinách, kde zásadním způsobem
ovlivňuje
především lužní lesy. V pohořích se uplatňuje jen v menší
míře – podél horských potoků, v okolí
pramenišť a jiných zamokřených lokalitách.
V nížinách a
kotlinách
teplých oblastí Slovenska, v inundačních územích podél toků řek
byly
původně rozšířeny lužní lesy, složené z rychle rostoucích měkkých
dřevin,
především vrb (Salix) a topolů (Populus) – tzv. měkký luh. Ve
snaze
získat ornou půdu a louky byly člověkem téměř odstraněny mimo nivu
Dunaje,
který má nejvíce vody v létě a zaplavoval inundační území
uprostřed
vegetační sezóny, proto se půda nedala zemědělsky využívat, a tak se
podél
Dunaje zachovaly velké ploch lužních lesů.
Ale i tak nakonec velká část dunajských lužních lesů byla vykácena při
výstavbě VD Gabčíkovo.
V nejvyšších
polohách Tater
nad 2 300 m n.m. se vyskytuje jen
několik málo druhů
mrazuvzdorných rostlin, které mají krátké vegetační období. Typickým
zástupcem
je nízká vrba bylinná (Salix
herbacea L.),
na Slovensku silně ohrožený druh, zákonem chráněný. Strmé stěny
nejvyšších
partií, kde se neudrží sníh, který by v zimě chránil rostliny,
jsou porostlé
lišejníky a mechy.
Území Slovenska patří do holoarktické oblasti a v jejím rámci do eurosibiřské podoblasti a do provincie středoevropské, která se na jihu Podunajské a Východoslovenské nížině stýká s ponticko-panonskou provincií.
Podle Futáka
(1980)
patří území Slovenska do 3 fytogeografických oblastí, které se dále
dělí na
nižší fytogeografické jednotky – obvody, okresy, popř. podokresy:
Obr. 1: Fytogeografické členění Slovenska
Západokarpatská oblast je plošně největší. Vyznačuje se velmi rozmanitým rostlinstvem, což je výsledkem jednak historického vývoje, a také důsledkem fyzickogeografických podmínek. Nejpestřejší rostlinstvo je na minerálně bohatých půdách na vápencích, dolomitech s neogenních sopečných horninách.
Tato oblast se dělí na 5 obvodů, kdy obvod předkarpatské flóry (Praecarpaticum) zaujímá nižší a středně vysoká pohoří. Tvoří přechod mezi teplomilnou panonskou vegetací a vegetací vysokých Karpat. Obvod flóry vysokých Karpat (Eucarpaticum) zahrnuje rostlinstvo Tater, Nízkých Tater, Chočských vrchů, Fater a Pienin, které je zde zastoupeno alpinskými a severskými druhy. Mezi pohořími je vyčleněn obvod vnitrokarpatských kotlin (Intercarpaticum), kam patří Podtatranská, Turčianská a Hornádská kotlina. Je v nich směs karpatských a pontsko-panonských druhů, které se sem dostaly od jihu. Obvod západobeskydské flóry (Beschidicum occidentale) a obvod východobeskydské flóry (Beschidicum orientale) zaujímají flyšová území s poměrně málo pestrým rostlinstvem. Rozmanitější vegetace se nachází jen v úzkém bradlovém pásmu. Ve flyšových územích se vyskytují především bukové lesy. Ve východobeskydské flóře (na východ od Tater) se ve větší míře vyskytují východokarpatské prvky.
Oblast
východokarpatské flóry (Carpaticum orientale) zastupuje
pouze jediný
okrsek (Bukovské vrchy), kde se kromě východokarpatských druhů
vyskytují i
mnohé prvky západokarpatské.
Oblast panonské flóry (Pannonicum) zaujímá nejnižší a
nejteplejší území,
především nížiny jižního Slovenska. Na jižních osluněných svazích však
vystupuje na vápencích, dolomitech a neogenních sopečných horninách až
do výšek
500-
