Využívání moří a oceánů, vzdušného prostoru nad nimi, mořského dna a těžbu jejích zdrojů upravuje mořské právo. Jeho zásady se původně utvářely jako právo obyčejové. Rozhodující vliv na jeho obsah měly velké námořní mocnosti, které také rozhodly o vymezení tzv. teritoriálních vod, které vymezovaly pás přičleňovaný k příslušnému státu, a to do vzdálenosti, která se dala chránit pobřežním dělostřelectvem, což v minulosti byly 3 námořní míle (Nm), což je cca 5,5 km. Vody ležící mimo toto třímílové pásmo se označovaly jako "volný oceán", jehož využívání je přípustné každému státu. Tento stav nevyhovoval mnoha pobřežním státům, to se projevovalo např. na národních mapách, kde státy vymezovaly velmi rozmanité hranice. Občas docházelo i k politickým nebo dokonce vojenským konfliktům.
Po 2. světové
válce se začaly projevovat nároky pobřežních států na změnu hranice pro
využívání pobřežních vod a tento problém se začal řešit na mezinárodní
úrovni na konferencích OSN o mořském právu. K podstatné změně došlo
Třetí konference o mořském právu se konala během let 1973-1982. Hlasováním byla přijata Úmluva o mořském právu (dále jen Úmluva) poměrem 130 ku 4, přičemž 17 států se zdrželo hlasování. Proti přijetí hlasovaly USA, Turecko, Izrael a Venezuela – obavy ze snížení možné výnosnosti mořské těžby. Hlasování se zdržely mj. SSSR, V. Británie, Belgie, Nizozemí, Itálie a Spolková republika Německo. Smlouva byla ratifikována požadovaným šedesátým státem v roce 1993, čímž vstoupila v platnost jako mezinárodní zákon. Většina výhrad států zajímajících se o těžbu byla vyřešena v průběhu dalších vyjednávání. USA přepracovanou smlouvu podepsaly v roce 1994, Česká republika v roce 1996.
Úmluva OSN o mořském právu je považována za jeden z nejucelenějších nástrojů mezinárodního práva. Tato Úmluva historického významu představuje základní rámec upravující všechny aspekty svrchovanosti moří, jejich správy, využití a práv i povinností států. Záměrem úmluvy je vytvořit všeobecně platný řád pro využívání moří a oceánů, zabránit tak konfliktům a posílit mezinárodní mír.
Stalo se dnes
všeobecně přijímanou skutečností, že jakákoli
činnost týkající se moří a oceánů musí být v souladu s ustanoveními
úmluvy.
Její široká legitimita je založena na jejím takřka všeobecném uznání -
přistoupilo k ní více než 130 států a mnoho dalších prochází procesem
ratifikace či přístupu a kromě několika výjimek uznávají a plní její
ustanovení.
Úmluva se týká všech aspektů mořského prostoru a jeho využití - navigace a přeletů, průzkumu a těžby, rybolovu a lodní přepravy. Oněch 320 článků a 9 příloh úmluvy představuje směrnice pro činnost států na světových mořích, vymezení mořských zón, pravidla vymezování mořských hranic, udílení práv, povinností a odpovědnosti a zabezpečení mechanismu pro urovnávání sporů.
Základní části Úmluvy:
1. Jurisdikce pobřežních států
Smlouva ustanovila pevnou hranici teritoriálních vod na 12 Nm (19 km) a výhradní ekonomickou zónu (EEZ) do vzdálenosti 200 Nm (370 km) od libovolné pevniny (včetně ostrovů) náležející danému státu. Každý pobřežní stát má ve své EEZ zákonnou pravomoc nad nerostným bohatstvím, rybolovem a regulací znečištění. Pokud kontinentální šelf (definován geologicky) tuto zónu přesahuje, je zóna prodloužena na 350 Nm (648 km) od břehů.2. Plavba lodí
Bylo zachováno právo lodí na volnou plavbu teritoriálními vodami a přes úžiny, používané pro mezinárodní plavbu.
3. Oceánské nerostné bohatství
Soukromý průzkum mořského dna je podřízen regulacím Mezinárodního úřadu pro mořské dno (ISA), pomocí kterého OSN striktně kontroluje všechny těžařské společnosti. Právě toto opatření bylo příčinou pro kterou některé průmyslové státy ratifikaci smlouvy oddalovaly. Požadovala totiž po těžařských společnostech, aby financovaly dva těžební projekty – svůj vlastní a druhý pod správou OSN.
4. Arbitráž sporů
Veškeré spory ohledně smlouvy nebo spory o vlastnická práva řeší na základě zákona o mořích soudní dvůr OSN.
Pevnina končí na úrovni nejnižšího vodního stavu za odlivu. Jestliže je díky složité morfologii pobřeží tato linie příliš komplikovaná, pak se stanovuje jako přímková bazální linie. Maximální délka jednotlivých přímkových úseků je přitom 24 námořních mil. Výjimka se připouští v tzv. "historických zálivech" (např. Hudsonův záliv nebo fjord Varanger). Jestliže si pobřežní stát činí po dlouhou dobu nepopiratelné nároky na záliv, může být bazální linie delší než 24 námořních mil.
Přidružená zóna je pásmem moře (12 Nm), které přiléhá bezprostředně k teritoriálnímu moři a nepřesahuje šířku 24 mil od pobřežní linie. V tomto pásmu vykonávají pobřežní státy kontrolu cizích lodí (ne tedy výlučnou svrchovanost) potřebnou k tomu, aby zabránily porušování svých celních, fiskálních, imigračních a zdravotních předpisů.
Výhradní hospodářská zóna (Exclusive Economic Zone, EEZ) zasahuje do vzdálenosti 200 Nm od základní pobřežní čáry a musí být přilehlá k pobřežnímu moři. Pobřežní stát zde vykonává svrchovaná práva za účelem průzkumu a těžby přírodních zdrojů (na mořském dně, pod ním, ve vodě, na hladině, ve vzduchu), právo vědeckého výzkumu a právo organizace ochrany přírodního prostředí. Cizí státy mají právo na volnou plavbu lodí, na pokládání podmořských kabelů a potrubí. Pobřežní stát musí však zaručit optimální využívání přírodních zdrojů ve své výhradní hospodářské zóně. Institut EEZ do Úmluvy prosadily rozvojové země. Zavedením EEZ se na 37 % plochy Světového oceánu dostalo pod jurisdikci a do výhradního práva využívání pobřežních států.
Pevninský sokl je okrajem pevniny, který může zahrnovat šelf, pevninský svah i pevninské úpatí, vyskytující se i za hranici EEZ a umožňující využívat bohatství oceánského dna. Vymezení (několik možností) pevninského soklu může zasahovat nejdále 350 Nm od hranice souše.
Volný oceán (High Sea) je vně výhradní ekonomické zóny a slouží společnému užívání všech států včetně vnitrozemských. Základní svoboda volného moře představuje zejména svobodu plavby, přeletu, kladení podmořských kabelů a dálkových potrubí, budování umělých ostrovů a jiných zařízení, rybolovu a svobodu vědeckého výzkumu. Žádný stát si nesmí činit nároky na jakékoli části volného moře. I na volném oceánu je zapotřebí dodržovat určitá pravidla, a to nejen v námořní dopravě (bezpečnostní předpisy), ochraně životního prostředí oceánu včetně rozumného využívání biologických zdrojů, ale i v těžbě nerostných surovin z oceánského dna.
Mezinárodní
úřad pro mořské dno se sídlem v jamajském
hlavním městě Kingstonu byl založen roku 1994. Prostřednictvím této
organizace
státy organizují a kontrolují činnost související s těžbou nerostných
surovin
na mořském dně v oblastech přesahujících pravomoce států.
Mezinárodní
tribunál pro mořské právo fungující od roku
1996 je fórem pro řešení sporů vyvstávajících z odlišné interpretace
Úmluvy o
mořském právu. Tribunál tvoří 21 soudců volených stranami úmluvy a
sídlí v
německém přístavním městě Hamburku.
Komise pro vymezení kontinentálního šelfu dává doporučení státům, které tvrdí, že jejich kontinentální šelf sahá dále než 200 mil od břehu. Komise sídlí přímo v sídle OSN a jejích 21 členů svou práci vykonává na základě své vlastní odbornosti a svědomí.
U plošně malých zálivů, u středozemních i okrajových moří, které jsou výrazně uzavřeny okolní pevninou nastávají zvláštní problémy s určením jednotlivých mořských zón. Vymezení hranic může být problematické nejen u sousedních, ale i u protilehlých států států. Například 200 mílová hospodářská zóna se často překrývá.
Kritická situace vzniká v oblastech, kde své nároky projevují státy s různým politickým a hospodářským systémem. V poslední době jsme např. svědky sporů v Asii mezi Čínou a Japonskem ve Východočínském moři s vymezením EEZ, jelikož se zde nachází ložiska ropy a zemního plynu. Další spory o těžbu v okolí ostrova Bornea řešily Indonésie a Malajsie a rovněž i další státy jihovýchodní Asie.
