wz

Mořské právo


Návrat na hlavní stránku

Obsah

  1. Mořské právo
  2. Úmluva OSN o mořském právu
  3. Základní územní kategorie
  4. Orgány ustanovené Úmluvou o mořském právu
  5. Problémy v zálivech a okrajových mořích
  6. Studijní materiály
  7. Kontrolní otázky
  8. Doporučená studijní literatura
  9. Odkazy na další zdroje

Mořské právo

Využívání  moří a oceánů, vzdušného prostoru nad nimi, mořského dna a těžbu jejích zdrojů upravuje mořské právo. Jeho zásady se původně utvářely jako právo obyčejové. Rozhodující vliv na jeho obsah měly velké námořní mocnosti, které také rozhodly o vymezení  tzv. teritoriálních vod, které vymezovaly pás přičleňovaný k příslušnému státu, a to do vzdálenosti, která se dala chránit pobřežním dělostřelectvem, což v minulosti byly  3 námořní míle (Nm), což je cca 5,5 km. Vody ležící mimo toto třímílové pásmo se označovaly  jako "volný oceán", jehož využívání je přípustné každému státu. Tento stav nevyhovoval mnoha pobřežním státům, to se projevovalo např. na národních mapách, kde státy vymezovaly velmi rozmanité hranice. Občas docházelo i k politickým nebo dokonce vojenským konfliktům.

Po 2. světové válce se začaly projevovat nároky pobřežních států na změnu hranice pro využívání pobřežních vod a tento problém se začal řešit na mezinárodní úrovni na konferencích OSN o mořském právu. K podstatné změně došlo v roce 1958 v Ženevě na 1. konferenci OSN o mořském právu v souvislosti s rozvíjejícími se možnostmi těžby na šelfu. Na konferenci byly přijaty Úmluva o pobřežních vodách a pásmu souvislém, Úmluva o pevninské mělčině (kontinentálním šelfu),  Úmluva o volném moři a Úmluva o ochraně biologického bohatství volného moře. Byl tak nastartován dlouhodobý vyjednávací proces, který vyvrcholil 30. dubna 1982 podepsáním mezinárodní úmluvy.

Úmluva OSN o mořském právu

Třetí konference o mořském právu se konala během let 1973-1982. Hlasováním byla přijata Úmluva o mořském právu (dále jen Úmluva) poměrem 130 ku 4, přičemž 17 států se zdrželo hlasování. Proti přijetí hlasovaly USA, Turecko, Izrael a Venezuela – obavy ze snížení možné výnosnosti mořské těžby. Hlasování se zdržely mj. SSSR, V. Británie, Belgie, Nizozemí, Itálie a Spolková republika Německo. Smlouva byla ratifikována požadovaným šedesátým státem v roce 1993, čímž vstoupila v platnost jako mezinárodní zákon. Většina výhrad států zajímajících se o těžbu byla vyřešena v průběhu dalších vyjednávání. USA přepracovanou smlouvu podepsaly v roce 1994, Česká republika v roce 1996.

Úmluva OSN o mořském právu je považována za jeden z nejucelenějších nástrojů mezinárodního práva. Tato Úmluva historického významu představuje základní rámec upravující všechny aspekty svrchovanosti moří, jejich správy, využití a práv i povinností států. Záměrem úmluvy je vytvořit všeobecně platný řád pro využívání moří a oceánů, zabránit tak konfliktům a posílit mezinárodní mír.

Stalo se dnes všeobecně přijímanou skutečností, že jakákoli činnost týkající se moří a oceánů musí být v souladu s ustanoveními úmluvy. Její široká legitimita je založena na jejím takřka všeobecném uznání - přistoupilo k ní více než 130 států a mnoho dalších prochází procesem ratifikace či přístupu a kromě několika výjimek uznávají a plní její ustanovení.

Úmluva se týká všech aspektů mořského prostoru a jeho využití - navigace a přeletů, průzkumu a těžby, rybolovu a lodní přepravy. Oněch 320 článků a 9 příloh úmluvy představuje směrnice pro činnost států na světových mořích, vymezení mořských zón, pravidla vymezování mořských hranic, udílení práv, povinností a odpovědnosti a zabezpečení mechanismu pro urovnávání sporů.

Základní části Úmluvy:

1. Jurisdikce pobřežních států

Smlouva ustanovila pevnou hranici teritoriálních vod na 12 Nm (19 km) a výhradní ekonomickou zónu (EEZ) do vzdálenosti 200 Nm (370 km) od libovolné pevniny (včetně ostrovů) náležející danému státu. Každý pobřežní stát má ve své EEZ zákonnou pravomoc nad nerostným bohatstvím, rybolovem a regulací znečištění. Pokud kontinentální šelf (definován geologicky) tuto zónu přesahuje, je zóna prodloužena na 350 Nm (648 km) od břehů.

2. Plavba lodí

Bylo zachováno právo lodí na volnou plavbu teritoriálními vodami a přes úžiny, používané pro mezinárodní plavbu.

3. Oceánské nerostné bohatství

Soukromý průzkum mořského dna je podřízen regulacím Mezinárodního úřadu pro mořské dno (ISA), pomocí kterého OSN striktně kontroluje všechny těžařské společnosti. Právě toto opatření bylo příčinou pro kterou některé průmyslové státy ratifikaci smlouvy oddalovaly. Požadovala totiž po těžařských společnostech, aby financovaly dva těžební projekty – svůj vlastní a druhý pod správou OSN.

4. Arbitráž sporů

Veškeré spory ohledně smlouvy nebo spory o vlastnická práva řeší na základě zákona o mořích soudní dvůr OSN.

Vymezení jednotlivých zón v Úmluvě

Základní územní kategorie

Orgány ustanovené Úmluvou o mořském právu

Mezinárodní úřad pro mořské dno se sídlem v jamajském hlavním městě Kingstonu byl založen roku 1994. Prostřednictvím této organizace státy organizují a kontrolují činnost související s těžbou nerostných surovin na mořském dně v oblastech přesahujících pravomoce států.

Mezinárodní tribunál pro mořské právo fungující od roku 1996 je fórem pro řešení sporů vyvstávajících z odlišné interpretace Úmluvy o mořském právu. Tribunál tvoří 21 soudců volených stranami úmluvy a sídlí v německém přístavním městě Hamburku.

Komise pro vymezení kontinentálního šelfu dává doporučení státům, které tvrdí, že jejich kontinentální šelf sahá dále než 200 mil od břehu. Komise sídlí přímo v sídle OSN a jejích 21 členů svou práci vykonává na základě své vlastní odbornosti a svědomí.

Problémy v zálivech a v okrajových mořích

U plošně malých zálivů, u středozemních i okrajových moří, které jsou výrazně uzavřeny okolní pevninou nastávají zvláštní problémy s určením jednotlivých mořských zón. Vymezení hranic může být problematické nejen u sousedních, ale i u protilehlých států států. Například 200 mílová hospodářská zóna se často překrývá.

Kritická situace vzniká v oblastech, kde své nároky projevují státy s různým politickým a hospodářským systémem. V poslední době jsme např. svědky sporů v Asii mezi Čínou a Japonskem ve Východočínském moři s vymezením EEZ, jelikož se zde nachází ložiska ropy a zemního plynu. Další spory o těžbu v okolí ostrova Bornea  řešily Indonésie a  Malajsie a rovněž i další státy jihovýchodní Asie.

Studijní materiály

Kontrolní otázky

  1. Pokuste se objasnit příčinu sporů o mořská území ve východní Asii.
  2. Vysvětlete, jakým způsobem se postupuje při využívání přírodních zdrojů v Severním moři.
  3. Jak se Česká republika, která je vnitrozemským státem, podílí na využívání přírodních  zdrojů Světového oceánu.

Doporučená literatura

Odkazy na další zdroje


birds

Návrat na hlavní stránku

Nahoru