Reliéf moří a oceánů

Návrat na hlavní stránku

Obsah

  1. Základní strukturní prvky dna oceánů
  2. Podmořské okraje pevnin
  3. Přechodné oblasti
  4. Lože oceánů
  5. Studijní materiály
  6. Kontrolní otázky
  7. Doporučená studijní literatura
  8. Odkazy na další zdroje
Reliéf mořského dna

Základní strukturní prvky dna oceánů

Rostoucí znalosti morfologie oceánského dna vyvolaly nutnost přesných definic tvarů i jejich klasifikace, proto byla při ČSAV ustanovena názvoslovná komise, která navrhla terminologii hlavních tvarů oceánského dna (Demek a kol., 1973). Tato terminologie byla později dále rozpracována Názvoslovnou komisí Českého úřadu geodetického a kartografického.

Z morfostrukturního hlediska se podle Demka (1987) na dně oceánů rozlišují, v závislosti na stavbě zemské kůry a geomorfologických rysech, 3 základní prvky, a to:

Zemská kůra pevninského typu má průměrnou mocnost na pevnině 35 km, postupně zeslabuje na podmořských okrajích kontinentů. Nahoře ji tvoří sedimentární vrstva, potom žulová vrstva a nejníže čedičová vrstva.

Značně pestřejší a složitější je oceánská kůra přechodného typu, nejlépe je to patrné nazápadním okraji Tichého oceánu, kde se přechodná zóna skládá z pánví okrajových moří, ostrovních oblouků a hlubokomořských příkopů. Výrazným rysem přechodných oblastí jsou ostré přechody jednoho typu kůry do druhého, silná sopečná činnost a vysoká seizmičnost.

Kůra oceánského typu má průměrnou mocnost 5-7 km, pod sedimentární vrstvou mocnou od několika stovek metrů do několika kilometrů leží "druhá vrstva", tvořená zpevněnými sedimenty proniklými čediči. Pod ní leží "třetí vrstva", tvořená čedičem. Výrazným rysem kůry oceánského typu je její malá mocnost a chybějící žulová vrstva.

 Podmořské okraje pevnin

Zhruba 35 % povrchu oblasti tvořených zemskou kůrou pevninského typu je pokryto vodami Světového oceánu. Podmořské okraje pevnin jsou tvořeny 3 výraznými prvky, a to pevninským šelfem, svahem a úpatím.

Pevninský šelf  je podmořským pokračováním pevniny. V různě širokém pásu obepíná pevniny,průměrná šířka je 70 km, ale může být od desítek metrů až po 3 500 km. Nejširší šelfy se vyskytují u pobřeží Sibiře a Severní Ameriky v Severním ledovém oceánu. Šelf má poměrně vyrovnanou plocha s malou relativní výškovou členitostí, střední hloubka okraje šelfu je cca 132 m, sklon šelfu do 1º  Vznik šelfu  souvisí s ponořením okraje pevniny. Během pleistocénu v souvislosti s kolísáním hladiny Světového oceánů docházelo k vyrovnávání povrchu, a to v příbřežní části šelfu více než na vnější části šelfu (ta je méně vyrovnána).

Okraj šelfu je většinou proti pevninskému svahu určitým způsobem ohraničen, např. tektonicky (pacifické pobřeží Ameriky), korálovými útesy (v tropických a subtropických částech oceánů) či solnými diapiry (v Mexickém zálivu) apod.

Pevninský svah je poměrně výrazný stupeň oceánského dna, výška pevninského svahu se pohybuje v rozmezí od 2 000 m do 7000 m, šířka je od 150 km (TO) do 260 km (AO). Pevninský svah mívá zpravidla  stupňovitý příčný profil, lze rozlišit příkřejší horní a mírnější dolní část svahu. Tyto plošší části pevninského svahu se nazývají okrajové plošiny pevninského svahu. Pro četné oblasti pevninského svahu jsou příznačné solné klenby, jinde na svahu nacházíme vulkanické tvary a tvary bahenního vulkanismu.

Napříč pevninským svahem často probíhají podmořské kaňony,  hluboké až 5 000 m,  délka dosahuje až stovky km. Mají příkré svahy, často V-profil. Začátek podmořských kaňonů je většinou na okraji šelfu, zpravidla končí na hranici mezi pevninským svahem  a pevninským úpatím. Mnohé velké kaňony leží u ústí velkých řek (Niger, Kongo, Hudson, Ganga) a tvoří jakési "podmořské pokračování údolí" na pevninách, jiné kaňony jsou bez vztahu k tokům na pevninách (Středoatlantský kaňon – od Grónska po Newfoundland. Na rozdíl od říčních údolí mají podmořské kaňony větší podélný sklon, místy dokonce i úseky s opačným sklonem.

Na genezi kaňonů se vytvářely různé názory - uvažovalo se, že se jedná o ponořená říční údolí, vytvořená v době, kdy poklesla hladina oceánu a kontinentální šelf byl na souši. Tento názor byl podporován skutečností, že podmořské kaňony jsou i v místech, kde se řeky vlévají do moře. Existují i názory o tektonickém původu (úzké prolomy) – zlomy kolmé k pobřeží.
Ve skutečnosti je většina podmořských kaňonů na pevninském svahu a výzkumy bylo prokázáno, že kaňony byly vyhloubeny podmořskými procesy -  turbiditními proudy, což jsou podvodní laviny bahnité vody smíchané s kameny a dalšími úlomky pohybující se po kontinentálním svahu. Pevninské úpatí je přechodná oblast mezi kontinentálním okrajem a hlubokomořským dnem a je pokryto obrovským množstvím úlomků. Charakteristický je mírný sklon, malá relativní výšková členitost, končí v hloubce cca 3,5 –4,5 km, je různě široké (0- 1000 km), typická je značná mocnost sedimentů (podmořské náplavové kužely). Přechod od pevniny k oceánskému loži se uskutečňuje poměrně ostrým a vysokým svahem. Můžeme rozlišit 2 typy okrajů pevnin, a to pacifický a atlantský: 

  1. pacifický typ (aktivní)

Pro tento typ jsou charakteristické hlubokomořské příkopy, pásy zvýšené seizmičnosti, intenzivní sopečná činnost na vulkanických ostrovních obloucích nebo přilehlých okrajích pevnin.

2. atlantský typ (pasivní)

Na tomto typu se nevyskytuje sopečná činnost a zemětřesení, kůra pevninského typu v tomto případě bezprostředně hraničí s oceánskou kůrou. Příznačným typem reliéfu  jsou rozsáhlé pobřežní nížiny, vyskytují se na nich i široké pevninské šelfy.

Přechodné oblasti 

Přechodné oblasti tvoří složitý systém, který zahrnuje pánve hlubokých okrajových moří, ostrovní oblouky a hlubokomořské příkopy. Pestrému složení zemské kůry přechodného typu odpovídá i složitý reliéf. Přechodné oblasti se vyskytují pouze podél pacifického typu okrajů pevnin. Převládají v Tichém oceánu a vyskytují se i v některých částech Atlantského oceánu a Indického oceánu.

 Pánve okrajových moří přechodných oblastí se vyznačují hloubkami v rozmezí  2 000 – 3 500 m, složitým reliéfem.Téměř rovné dno mají pánve moří Beringova, Ochotského, severní části Japonského moře, Východočínského, Celebeského, Moluckého a Suluského moře. Složitý reliéf mají dna moří s kernou strukturou a sopečnými tvary, jako je tomu např. v Korálovém moři, Šalamounově moři a v okolí ostrovů Fidži. V pánvích se rozkládají složité morfostruktury,  jako jsou hřbety, plošiny a pásma proláklin, příznačným rysem je výskyt podmořských hor. Ostrovními oblouky nazýváme obloukovitě  prohnuté podmořské hřbety, jejichž nejvyšší vrcholy vyčnívají nad hladinou oceánu. Jsou vypuklou stranou obráceny k oceánu a oddělují mořskou pánev ze strany kontinentu od hlubokomořského příkopu ze strany oceánu.
Příklady:

Na aktivních okrajích pevnin klesá kontinentální svah do úzkých a dlouhých hlubokomořských příkopů, s relativně příkrými stěnami, V-profilem, úzkým plochým dnem, se stupňovitými svahy s podmořskými kaňony. Hlubokomořské příkopy vznikají kolizí dvou litosférických desek na konvergentních kontinentálních okrajích. Pevninská strana příkopu vystupuje jako vulkanický oblouk a může vytvářet ostrovy (Japonské ostrovy - ostrovní oblouk) nebo vulkanická pohoří podél okraje kontinentu (Andy - kontinentální oblouk). V těchto příkopech se nacházejí i nejhlubší místa oceánů.

Lože oceánů

Lože oceánu představují cca 70 %  celého oceánského dna. Zemská kůra oceánského typu má malou mocnost (5 až 7 km),  je značně plastická (chybí granitová vrstva). Příznačná je mozaiková struktura reliéfu oceánského dna (pánve x hřbety, valy, vyvýšeniny). Lože oceánu leží v průměrné hloubce 4,8 – 5 km. 

Lože oceánu můžeme rozdělit na následující morfostruktury:

Oceánské pánve

Středooceánské hřbety a valy dělí Atlantský oceán a Tichý oceán na 2 pánve, Indický oceán na 3 pánve. Vyvýšeniny na dně pánví je dělí dále na hlubokomořské roviny, podmořské hory a hlubokomořské plošiny. Pánve zaujímají cca 50 % dna oceánů mezi středooceánskými hřbety a valy, mají různé rozměry v závislosti na stáří.

Středooceánské hřbety a valy

Středooceánské hřbety a valy tvoří planetární systém lineárně protažených vyvýšenin oceánského dna. Jedná se nejdelší pohoří na Zemi táhnoucí se 75 000 km napříč hlubokomořskými pánvemi.

Studijní materiály

Kontrolní otázky

  1. Charakterizujte zemskou kůru podílející se na stavbě dna oceánů. 
  2. Vysvětlete vznik reliéfu pánví hlubokých okrajových moří.
  3. Podmořské okraje pevnin – typy, charakteristika. 
  4. Reliéf přechodných oceánských oblastí. 
  5. Charakteristika reliéfu středooceánských hřbetů.

Doporučená studijní literatura

Odkazy na další zdroje 


birds

Návrat na hlavní stránku

Nahoru