Úvod do geografie Světového oceánu
Obsah
- Oceánografie a
její členění
- Dílčí disciplíny
oceánografie
- Dějiny oceánografie
- Oceány a moře -
jejich dělení a rozloha
- Studijní materiály
- Kontrolní otázky
- Doporučená studijní
literatura
- Odkazy na další
zdroje
Oceánografie a
její členění
Oceánografie jako vědní
disciplína se začala formovat ve druhé polovině 18. století a u jejího
zrodu stáli fyzičtí geografové, kteří se zabývali rozložením a
zásobami vodstva na Zemi, fyzikálními i chemickými vlastnostmi vod
a jejich dynamikou, vlivem oceánů na podnebí, morfologií
mořského pobřeží. Vedle termínu oceánografie se vyskytují i další
- oceánologie, oceánometrie, fyzická geografie moří.
Někdy se rozlišuje dvojí pojetí oceánografie:
- užší vymezení -
fyzická
geografie
moří (fyzikální a chemické jevy a procesy, mořská meteorologie,
morfologie
oceánského dna)
- širší pojetí -
(Meerskunde, Marine
Science, okeanologija) navíc
zahrnuje i
mořskou geologii a geofyziku a dále i mořskou biologii
V tomto
širším pojetí se pak oceánografie zabývá časovým a
prostorovým
rozdělením
fyzikálních a chemických vlastností moří (teplota salinita, hustota,
vodivost, akustické a optické vlastnosti, mořský led) a jejich vlivem
na mořské
organismy (mořská biologie),
dále studuje geologickou stavbu, složení a utváření sedimentů, teplotní
a látkové poměry,
dynamiku vody (mořské proudy, povrchové a vnitřní vlnění, slapové
jevy).
Dílčí disciplíny oceánografie
V souladu s výše
uvedeným pojetím se pak setkáváme s následujícími dílčími
disciplinami oceánografie:
- mořská fyzika
(dynamická
oceánografie), meteorologie
- mořská chemie
- mořská biologie
a ekologie
- mořská geologie a geofyzika
- teoretická
oceánografie
- mořská
regionální geografie
- aplikovaná
oceánografie
(Oceanology)
Třebaže jednotlivé
dílčí speciální oceánografické disciplíny jsou vzájemně propojeny a
tvoří jednotu, tak za hlavní hlavní lze považovat tyto součásti
oceánografie:
- Fyzická oceánografie -
zabývá se fyzikálními vlastnostmi mořské vody, pohybem mořských vod
(vlnění, dmutí, mořské proudy) a interakcí oceán - atmosféra.
- Chemická oceánografie,
která
studuje složení mořské vody.
- Mořská biologie (biologická
oceánografie) - zkoumá různé formy mořského života a vztahy mezi
organismy. Sem lze přiřadit i mořskou ekologii, specializující se na
vliv prostředí na život.
- Mořská geologie a geofyzika
- studují vznik moří a oceánů, suspenzi v mořské vodě, sedimenty na
mořském dně, hlubší strukturu oceánského dna, složení přilehlých
pevnin, vývoj oceánů v geologické historii i vznik a vývoj mořské vody.
- Aplikovaná oceánografie -
zahrnující aplikaci teoretických oceánografických výzkumů v praxi
(podmořské hornictví, technika těžby mořských nerostných surovin,
námořní doprava, rybolov aj.).
Dějiny oceánografie
Současný
stav našeho poznání o mořích a oceánech je výsledkem mnoha tisíců
námořních výprav, nesčetných hloubkových měření i analýz vody a celé
řady jiných výzkumů. Lidé pravděpodobně nejdříve vnímali moře jako
zdroj potravy, postupně se odvažovali i na moře na prvních lodích a
vorech, které jim umožňovaly rozvíjet obchod. Celou historii
poznávání moří a oceánů lze rozdělit na 3 etapy, které se značně
překrývají:
- poznávání nových moří,
mapování pobřeží
- shromažďování poznatků
- vědecká
oceánografie
Poznávání nových moří a shromažďování poznatků
Historie poznávání
nových moří a mapování pobřeží je podrobně popisována v řadě vědeckých
i populárních publikací. Celou tuto etapu završuje tzv. doba velkých objevů. Bartolomeo
Diaz v roce 1488 obeplul Afriku, v roce 1498
doplul Vasco de Gama jako první Evropan kolem Afriky do Indie.
Kryštof Kolumbus se na své cestě pokoušel v Sargasovém moři neúspěšně
změřit hloubku (neměl dostatečně dlouhou olovnici), stejně tak byly
neúspěšné i pokusy v Pacifiku, o které se na své plavbě kolem světa
pokoušel Fernao Magalhães.
Během většiny námořních cest docházelo ke shromažďování údajů o
mořských proudech, o počasí a podnebí nad oceány, byla prováděna
hloubková
měření,
zjišťovány vlastnosti mořské vody, sledován život v mořích.
Vědecká oceánografie
Počátky
oceánografie jako vědy se kladou do roku 1650, kdy byly publikovány
doposud známé údaje o mořských proudech, vlnění a směrech větru nad
oceánem a postupně zveřejňovány i údaje o proudových systémech
v Atlantiku
(1663), došlo i k první analýze solí mořské
vody (1673). Vynález teploměru umožnil studium teplot mořské vody,
došlo i na měření hloubek a odebírání
vzorků ze
dna.
Velké námořní výpravy mezitím směřovaly do stále neprozkoumaných
oblastí vyšších zeměpisných šířek a do Pacifiku. Do dějin oceánografie
se významnou měrou zapsaly např. cesta Jamese Cooka
(1768 –
1779) do jižního Tichého oceánu či Velká severní expedice Vituse
Beringa,
výzkumy
Michaila Lomonosova v Severním ledovém oceánu, cesta Charlesa Darwina
kolem světa na lodi Beagle.
Počátky mezinárodní
spolupráce jsou spojeny s rozvojem lodní dopravy, kdy byla nutná
znalost
směru větrů a
proudových
systémů, výskytu mlh, množství dešťových srážek. O první syntézu
útržkovitých poznatků se pokusil americký námořní důstojník M.
F. Maury, který v roce 1847 vydal mapu směru větrů a proudových systémů
a postupně ji doplňoval. V roce 1854 sestrojil i
batymetrickou mapu
Atlantiku. Na jeho popud byla do Bruselu svolána v roce 1853 I.
hydrografická
konference, která položila základ mezinárodnímu vědeckému zkoumání moří
a oceánů.
Oceány a moře -
jejich dělení a rozloha
Světový oceán je veškerá
vodní hmota na zemském povrchu s výjimkou vody v řekách a jezerech, v
ledovcích a permafrostu, podzemních vod, vod vázaných v nerostech a
biosféře a vodních par v atmosféře.
Při dělení oceánů na menší celky se doporučuje respektovat
přístup Mezinárodní oceánografické komise.
Rozdělení
Světového oceánu
Na
Zemi se vymezuje 5 oceánů: Tichý oceán, Atlantský oceán, Indický oceán,
Severní ledový oceán a od roku 2000 i Jižní (ledový) oceán, který byl
schválen Mezinárodní hydrografickou
organizací. Rozkládá se na jižní polokouli okolo Antarktidy a je
vymezen antarktickou konvergencí. Geograficky tento oceán zahrnuje
části Tichého, Atlantského a Indického oceánu na jih od 50° jižní
zeměpisné šířky.
Oceán je součástí
světového oceánu, leží mezi
pevninami (neplatí pro Jižní oceán), má
hluboké pánve (4-6 km), uzavřený proudový systém, vlastní vodní masy
s typickým rozvrstvením teplot a salinit, vlastní systém mořských
sedimentů.
Moře jsou části oceánu
vnikající do
pevniny nebo oddělené od oceánu řetězem ostrovů.
Moře můžeme rozdělit na:
Vnitřní moře jsou téměř
obklopena
pevninou a
s oceánem jsou spojena jedním nebo více průlivy (např. Baltské
moře nebo Černé moře). Zvláštním typem vnitřních moří jsou středozemní moře, ta leží
mezi
dvěma kontinenty (např. Středozemní moře, Rudé moře, Mexický záliv s
karibským mořem).
Vnitřní moře liší
se svými podmínkami
od
vedlejšího oceánu, mají vlastní proudový systém, značně odlišnou
teplotu vod a
podnebí nad vodními masami.
Okrajová moře jsou oddělená
od
oceánu
poloostrovem nebo dvěma poloostrovy, popř. řetězem ostrovů (např.
Beringovo
moře, Severní moře).
Dále se ještě rozlišují zálivy, což jsou menší
části
oceánu nebo moře
vnikající do pevniny, v některých případech se však na různých
mapách setkáváme s označováním zálivů jako moře či naopak.
Studijní materiály
Kontrolní otázky
- Jaký
význam měla “Doba
velkých objevů” pro oceánografii?
- Co
víte o prvních měřeních
mořských
hloubek a prvních batymetrických mapách?
- Charakterizujte
mezinárodní spolupráci
v oceánografickém výzkumu.
- Seznamte
se s oceánografickými
programy UNESCO.
- Podle uvedené mapy
vytvořte seznam názvů jednotlivých části Světového oceánu.
Doporučená literatura
-
Byatt, A.,
Fothergill, A., Holmes, M.: Modrá Planeta. Přírodopis oceánů. Knižní
klub,
Praha 2002.
-
Janský, B.:
Geografie moří a oceánů. Karolinum, Praha 1992.
-
Kukal, Z. a
kol.:
Základy
oceánografie. Academia, Praha 1990.
-
Thurman, H.
V., Trujillo, A. P.: Oceánografie. Tajemný svět moří a
oceánů. Computer Press, Praha 2005.
Odkazy na další
zdroje
Návrat na
hlavní
stránku
Nahoru
